Počátky Bavorského zákona o čistotě piva, neboli “Reinheitsgebot”, sahají až do roku 1165, kdy byla v Augsburgu poprvé udělena pokuta za výčep špatného piva. O tři sta let později, v roce 1478, vydal vévoda Albrecht IV. nařízení upravující cenu piva. Toto nařízení platilo pouze pro blízké okolí Mnichova a uvádělo, že „máz zimního piva má stát jeden fenik a máz letního piva dva feniky“. Dále musel každý sládek složit přísahu, že k vaření piva smí používat jen slad, chmel a vodu a žádné jiné přísady.
V roce 1493 vzešel ze strany bavorského vévody Georga výnos, který byl rozšířen v roce 1516 na celé Bavorsko. Tento výnos je známý pod názvem Bavorský zákon o čistotě piva. Stejně jako přísaha, ukládal všem sládkům, že do žádného piva nesmí býti přidáno nic mimo tří výše zmíněné přísady.
Předpisy zákona o čistotě jsou v Německu dodnes, jen s nepatrnými obměnami, obsaženy v zákoně o dani z piva. Ten vedle různých daňově právních povinností obsahuje také práva, která se dotýkají vaření piva. Například k výrobě spodně kvašených piv smí být použit pouze ječný slad, chmel, droždí a voda. Toto nařízení je v něm obsaženo spolu s dalšími úpravami svrchně kvašených piv, mezi něž patří i pivo bílé (Weissbier). Pro svrchně kvašená piva jsou například dovoleny i jiné obilné slady, jako právě slad pšeničný.
Přátelé německého piva se tedy mohou nadále spolehnout na čistotu přísad. Podle ustanovení Evropského soudního dvoru ze dne 12. března 1987 sice smějí být v Německu na základě úpravy volné přepravy zboží v rámci Evropy prodávána piva, která nejsou vyráběna podle zákona o čistotě a obsahují i další suroviny – jako například kukuřici, rýži či proso, avšak tato piva musejí být zřetelně označena. Dbáte-li ale při nákupu piva jednoduše na nápis „vařeno dle zákona o čistotě“, je vám garantován ryzí požitek z kvalitního moku.
